Systém přílišného množství

Františkánská spiritualita po nás žádá, abychom se oprostili a uvědomili si, že je toho dost na to, abychom uspokojili potřeby všech, ale ne chamtivost všech. Světonázor dostatku se v nás předvídatelně objeví, když si uvědomíme své nahé bytí v Bohu, místo abychom si mysleli, že více čehokoli nebo horečnatější konání může naplnit naši nekonečnou touhu a neklid. František prostotu nejen toleroval nebo snášel, ale miloval ji a nazýval ji chudobou

Čistota srdce

Ježíš byl zcela svobodomyslný. V jeho životě šlo především o to, aby plnil vůli toho, kdo ho poslal, toho, koho nade vše miloval. Pro Ježíše to bylo tak jednoduché. Jak duchovně rosteme, náš život je stále více soustředěný a prostý. Záleží jen na několika málo věcech a nakonec opravdu jen na jedné.

Sedmnáctý týden: Naslouchání stvoření

o zbytek života je František ve vztahu s různými zvířaty, ptáky, rybami, stromy a květinami. Těmto tvorům vždy říká: „Uvědomujete si, že svou existencí ze své podstaty vzdáváte slávu Bohu? Buďte tedy takoví, jací jste. Každé zvíře, každá stvořená bytost má něco jedinečného na práci. Každý z vás dělejte to, co děláte, a tím vzdáváte slávu Bohu!“ A tak se stalo. M

Kde promlouvá Duch

Teolog Randy Woodley vypráví o tom, jak ho přítel pozval na setkání kontemplativní modlitby: Duch je tak v rozporu s tím, co si někdy můžeme myslet nebo po čem toužíme. V jednom období mého života to vypadalo tak, že pokaždé, když jsem chtěl slyšet Boha, Bůh promluvil skrze nějakého člověka. A pokaždé, když jsem chtěl od nějakého člověka moudrost, nemohl jsem ji dostat a mohl jsem ji slyšet jen v tichu od Boha….. Když jdu ven a naslouchám ve stvoření a poslouchám ptáky, pak najednou Duch promluví v mém srdci. Nemusí to být nutně vždycky ticho. Zaujaté naslouchání je taková posvátná věc a Duch skrze něj často působí. 

Kázání stromů

sv. Vavřinec: V lese je poučení o svatém společenství, o tom, jak lesy, ptáci a skotačící zvířata drží stráž, dělí se o potravu, varují se navzájem před nebezpečím, vytvářejí ekosystémy, které mírní teplo a chlad, uchovávají vodu a vytvářejí potřebnou vlhkost. Co ještě z těch časem prověřených pravd, uložených jako letokruhy odhalené v pařezu padlého stromu?…

Formování pouští

Pro mnoho lidí je poušť místem, kterému se mají vyhýbat, místem vyhnanství nebo smutku, nebo prostě zbytečným a prázdným. Když v angličtině řekneme, že je nějaké místo „deserted“, obvykle tím myslíme, že tam nenajdeme nic významného. Arabské sloveso ašara však znamená vstoupit do pouště dobrovolně, protože tam podle knihy Posvátná poušť od Davida Jaspera „pokud člověk ví, kde hledat, jsou tam prameny a studny vody a místa života“.

Setkání s Bohem na divokých místech

Na neurologické úrovni dobrodružství usnadňuje hluboké učení. Na duchovní úrovni nás rizikové situace obnažují a činí nás zranitelnými. Když ustoupí mé ego, je více prostoru pro Boha. Dosažení další úrovně úspěchu vyžaduje riskovat: vylézt na větší horu, projít náročnější stezku, jet na větší vlně….. Moderní život má tendenci nás proti těmto rizikům očkovat, ale Bůh divokých míst toto bezpečí obírá a přivádí nás zpět do kontaktu s tím, kým máme být.  

 Probíhající rozhovor

Evangelium nás proměňuje tím, že nás uvádí do kontaktu s tím, co je mnohem trvalejší a uspokojivější, doslova „základem našeho bytí“, který má mnohem více „reality“ než teologické koncepty nebo ritualizace skutečnosti. Každodenní vesmírné události na nebi a na zemi jsou Realitou nad našimi hlavami a pod našima nohama každou minutu našeho života: nepřetržitá svátost, znamení Boží univerzální přítomnosti ve všech věcech.

Umění a kontemplace

Moji předkové, divocí sourozenci starých dubových lesů a rudí poutníci větrných vrcholů, znali společný rytmický pohyb. Všechna naše původní domorodá společenství – pokud je nám známo – tančila v komunitních rituálech, aby se vyrovnala s hrůzou a úctou lidského života.